Další z povídek od naší mladé redaktorky, která se tentokrát zamyslela nad tématem odpuštění.
Trestat je lidské, ale odpouštět je božské
Na vysokém útesu stála mladá, drobná žena. Nebyla nijak zvláštní, ale nebyla ani obyčejná. V levici svírala bílou růži, jejíž trny se jí zarývaly do dlaně. V pravici měla růženec. Její rty se hýbaly v rytmu náboženské písně. Nevydala ze sebe však ani hlásku.
Pokaždé, když odříkala jednu sloku písně, sevřela růži silněji. Na sobě měla to nejbělejší roucho, jaké jste kdy viděli. Jen kolem pasu měla uvázaný tenký, tmavý provázek. Blonďaté vlasy, které měla dlouhé do půlky zad, jí cuchal vítr. Z dálky se zdála být tak hubená, že se zdálo, jakoby ji ten vítr měl každou chvíli odfouknout.
Její oči byly původně modřejší než nebe. Teď ale byly zarudlé pláčem. Měla bosé nohy. A i když na nich celý den stála, byly čisté jako nožičky novorozence. Dozpívala poslední sloku písně. Sevřela růži, jak nejvíc uměla. Bílou růži zahalují potůčky krve.
Žena konečně promluvila: „Bože, odpusť všechny moje hříchy.“ A skočila. Náhle se její husté blonďaté vlasy mění na řídké a tmavé. Její bílé roucho teď připomíná starý pytel. Její ruka už nebyla od krve, ale začala celá černat. Během pěti vteřin z ženy nezbylo nic, než tmavé roucho.
Žena byla totiž anděl. Ale anděl, který měl neodpustitelný hřích. Trestat je lidské, ale odpouštět je božské. Žena si ale nedokázala odpustit a radši se potrestala.
Žaneta Nešpůrková 8.A
ZŠ F.L.Čelakovského
