• Novinky > Mladý redaktor - 9/2014

Mladý redaktor - 9/2014

Mladý redaktor - 9/2014

První povídka je varováním pro mladé, kteří se snadno mohou stát oběťmi touhy po „dokonalém těle“
z různých módních časopisů. Jaké to může mít následky? Čtěte povídku od Žanety Nešpůrkové.

Umírám pro dokonalost

   Jíst či nejíst? To je to, oč tu běží. Jo, dřív jsem byla taky taková. Jedla jsem to, na co jsem měla chuť, denně seděla u počítače a byla jsem taková ta slušňačka, kterou mají všichni učitelé rádi. Vlastně to všechno začalo na tělocviku. Oblékla jsem si přiléhavé tričko a zjistila, že je mi malé. Ale ne kvůli tomu, že jsem vyrostla do výšky. Protože já jsem rostla pořád do šířky. Nevím proč, ale dala jsem si dohromady, že když se nejí, tak se hubne.
   To byla teda blbost. A tak jsem jedla nejdříve jen třikrát denně. Pak dvakrát, jednou a pak jsem si vystačila jen s jedním jablkem a i to jsem do sebe musela rvát. Hlavní ale bylo, že kila šla dolů. Místo šedesáti kilo jsem najednou měla čtyřicet dva a to skoro bez námahy.
   Pořád jsem se ale v zrcadle viděla tlustá. Můj prospěch ve škole se o hodně zhoršil, kamarádi už se o mě taky moc nezajímaly. Byla jsem prostě hrozně zaměřená na svoji dokonalou postavu. Každý den jsem byla hrozně unavená a snažila jsem se moc nemluvit, abych na někoho nebyla protivná. „Co se to se mnou děje?“ říkávala jsem si často.
   Postupem času se mi začaly lámat nehty, když jsem se česala, vypadávaly mi vlasy, ztratila jsem menstruaci…
   Vůbec jsem si nespojila, že by to mohlo souviset s tím, že hubnu. Vždyť hubnutí je neškodné, ne? Tak proč přestávat, že jo. Byla jsem na sebe naštvaná, protože na váze sice bylo vidět, že jsem zhubla, ale na těle to nebylo vidět vůbec. Klíční kosti, kyčel, a dokonce i páteř mi byla vidět. Lidé si toho začali všímat a ptali se mě, jestli jím. Samozřejmě, že jsem jim řekla, že ano. Ale pak to přišlo.
   Mamka mě viděla, jak vyhazuju oběd do koše, a začalo dlouhé kázání o tom, jak jsem zhubla, jak se můj prospěch ve škole zhoršil a tak. Řekla jsem jí jen ubohé: „Promiň…“
   Asi za týden jsem ve škole omdlela při tělocviku, kde jsme běhali jeden kilometr. Odvezla mě sanitka a doktorka pak měla takový ty kecy jako: „Takhle vychrtlá jsi byla vždycky?“ nebo „Jíš ty vůbec?“ Bylo mi na omdlení. Řekla mi, že si mě tu nechají a že se koukne, jak krásně jím. Nikdy jsem to jídlo nedokázala sníst. Už jen pohled na to a chtělo se mi zvracet.
   Tak teď ležím na pokoji, jídlo je tu pětkrát denně a od stolu neodejdete, dokud všechno nesníte. Sebrali mi i mobil, abych si nemohla fotit svoje břicho, je tu neustálé měření pasu, stehen, boků. Nikdy takhle stupidně nehubněte. Jen si zničíte tělo, vaše rodiče budou doslova na prášky a zameškáte toho tolik do školy. A to nechcete.
   Opravdu holky… stojí to za to?

Žaneta Nešpůrková, 7.A, (ZŠ F.L. Čelakovského)

 

BUĎTE INFORMOVÁNI !
Získejte náskok před ostatními díky pravidelným aktualitám ...
* Zasílání aktualit lze kdykoliv zrušit.